Že se jmenuji Alf už víte, ale nevíte, že mi doma říkají Alfouši, Alfíno, Alfušo, ale taky Chlupáči, Milááššku, Šmudlo a kdovíjak ještě. Kupodivu na všechno slyším, ale úplně nejvíc na "Na". Protože to vždycky něco dobrého dostanu. Zvláštní jméno, ale stojí za to!!!
Od svých 2 měsíců bydlím u své nové rodiny (já říkám smečky) 
- maminky Marcely, taťky Pavla a brášků Pavlíka 
a Tomáška. Dvounohý bráška Tom mě naučil spoustu věcí, hlavně povely "sedni", "lehni", "ke mně" a "zůstaň" a taky chodit na vodítku (ještě jako malé štěně) a já všechny překvapoval tím, jak jsem učenlivý. S Tomem jinak provádíme spoustu lumpáren. K Pavlíkovi (ten je starší) se zase chodím schovat, když už mě to hraní přestane bavit.
Nejlépe mě charakterizují dvě slova - 
"Alfík Mazlík". Já jsem totiž nejspokojenější, když se můžu k někomu přimáčknout. Nejlíp k mamince Marcele, ale nepohrdnu ani ostatními členy smečky. Slyšel jsem, že hodně pejsků spinká ve svém pelíšku, ale já ne. I když můžu mít pro sebe celý gauč a rozvalovat se, stejně si vyberu křeslo, kde někdo sedí a přimáčknu se.
Přestože jsem především Mazlík, 
umím být i "velký neohrožený pes". 
Protože bydlím v paneláku a nemůžu hlídkovat u plotu, přivlastnil jsem si alespoň velký trávník před naším domem a tam všem kolemjdoucím dávám hlasitě najevo, že je to moje území. (Mezi námi - nikomu to neprozraďte - nejsem si jistý, jestli se víc bojí kolemjdoucí, nebo já.)
Na závěr tohoto krátkého povídání Vám prozradím, že když se podíváte na můj Deníček, můžete si o mém životě přečíst mnoho zajímavého. Ahoj, Váš Alfík Mazlík 
