Když se řekne - SILVESTR - první, co mojí paničku napadne jsou petardy! Od předminulého Silvestra z nich nemá dobrý pocit, ale po loňském Silvestru, kdy jejich bouchání tady na sídlišti bylo mnohem mírnější a i já jsem to tím pádem přestál mnohem lépe, je už trochu klidnější. Proto se ani nezásobila žádnou tabletkou na uklidnění - ne pro sebe, ale pro mě :o) - kterou mi nakonec loni stejně ani nedala, protože měla obavu, jak bych prožíval to omámení. A dobře udělala - po vzoru Mikuláše byl i letos na sídlišti klid, celý den i celý večer až do půlnoci. Ale i ta hodina po půlnoci byla letos mnohem snesitelnější, zřejmě díky novým plastovým oknům, která mnohem lépe těsní hluk z venku. Takže letos jsem dokonce ani při tom půlnočním bouchání byl v naprostém klidu, jako by se nic nedělo. Panička zavřela všechny okna a rány byly slyšet jen jakoby dutě a mě to vůbec nevadilo. Kdo znáte to trápení pejsků při petardách, určitě chápete, jaká to byla pro všechny úleva.
No a tak jsem si Silvestr užíval v kruhu své rodiny, přišla i babička s dědou, všichni koukali na televizi, bavili se a já byl spokojený, že je mám všechny pod kontrolou.
I letošnímu svátečnímu dni předcházely přípravy spočívající v přípravě voňavého cukroví, nákupů a vůbec tak nějak obvyklého předvánočního shonu. Ale rok od roku máme svátky klidnější - panička už dávno přišla na to, že klid a pohoda u stromečku nespočívá v dokonale vydezinfikovaném, naklizeném bytě a napečením dvaceti druhů cukroví, nemluvě o obrovské hromadě dárků pod stromeček. Takže ano - uklizeno na vánoce jsme měli (aby si někdo nemyslel, že jsme čuňátka), ale tak nějak normálně - neleštili jsme každou pičičmundu na polici, i cukroví jsme měli - ale jen šest druhů, dárečky také byly - v přiměřeném množství. Já jsem využil své nové dovednosti ve vyhledávání dárečků - zapojil jsem svůj čuchometr a vyčmuchal jsem si všechny svoje balíčky a taky jsem si je sám rozbalil. Ale hlavně jsme si užívali klídek, pohodičku, to že jsme všichni pohromadě, samozřejmě dobré jídlo - (já měl svoje oblíbená kuřecí srdíčka), pohádky v televizi, panička i nějakou tu romantiku na DVD - jediné, co nám chybělo, byl sníh za okny.
A pro doplnění představy, jak to u nás na vánoce bylo se podívejte do fotogalerie.
Podle datumu je jasné, že tu máme opět Mikuláše. Panička už pár dní předem trnula obavami, jestli budou práskat petardy jako loni. No a jak to dopadlo? Představte si, že letos nebylo u nás na sídlišti slyšet vůbec nic! Až jsme se divili. Dokonce ani čerty slyšet nebylo, zvonění Mikuláše venku z ulice - vůbec nic. Panička dokonce na Mikuláše málem zapomněla!!! Ale nebojte, neošidili mně, já i kluci jsme svojí mikulášskou nadílku dostali, protože jsme všichni zlatíčka a nejvíc samozřejmě já!
MŮJ VELKÝ DEN
Dnes slavím svoje narozeniny – představte si, že už čtvrté! Doma mi říkají, že jsem čtyřroček… :o)) Panečku, to ten čas letí! Ale panička říká, že jsem hravější, než jsem býval jako štěně. Velkou radost jsem měl z přáníček, které mi poslali moji věrní kamarádi, jsem moc rád, že na mně nezapomněli. Přáníčka jsem si schoval do svého archivu přáníček v Mišmaši – můžete se tam juknout. Všem svým kamarádům, kteří mi popřáli – jakýmkoli způsobem – moc a moc děkuju. Jsem moc rád, že vás mám!
No a co je taky moc moc důležité – dostal jsem opět dort, který mi připravil páníček. I tentokrát byl ze samých psích dobrůtek. A samo sebou jsem dostal i dárečky, protože já jsem moc hodný pejsek – panička říká, že jsem nejhodnější pejsek na světě! Doufám, že se teď nikdo neurazíte, pochopte, kamarádi, nebudu jí to vyvracet – to bych byl sám proti sobě, ale co si budeme povídat, my přece víme, že jsme všichni nejhodnější a nejroztomilejší a nejbáječnější pejsci na světě, že jo?
No a moje narozeninové fotečky najdete tradičně v mojí fotogalerii.
Tak to jsem opravdu nečekal – uběhl teprve týden od našeho setkání s Fifíčkem a jeho rodinkou u nás a náš páník nastartoval auto a my vyrazili na návštěvu – no hádejte kam – jasně že k Fifíčkovi. :o) Je to skvělé – mít takové kamarády a přátele – s Fifíčkem si báječně rozumím a ti naši človíčci si tak horlivě povídali, že nás úplně zapomněli vyfotit. Takže těsně před odchodem nás honem vyblejskli, abychom měli aspoň malou vzpomínku:
Na tenhle den jsem se už moc dlouho těšil. Přijel za mnou totiž můj kamarád Fifíček se svojí rodinkou. Hlavně jsem chtěl Fifíčkovi ukázat, že už mám taky takovou senzační sedačku, jako má on a že můžu za ní běhat a hrát si na schovku. A taky jsem rovnou Fifíčkovi ukázal, jak se rozbalují dárečky, protože teta Irenka mi přivezla balíček, zabalený v krásném jorčím papíru (hihi – my jsme pro Fifíčka měli připravený taky dáreček zabalený v úplně stejném papíru…). Já totiž od loňských vánoc umím rozbalit každý psí dáreček a hrozně moc mě to baví. Tak jsem pomohl Fifíčkovi rozbalit i ten jeho. Už teď se moc těším na další setkání s Fifíčkem – je to opravdu prima kamarád.
Ach jo, tak panička vyrazila do Prahy na srazík kamarádek od jorků – tzv. Klokana a mě nechala doma… A zrovna když se tentokrát účastnily i moje kamarádky Pursinka a Rorynka… No, ony jsou tyhle dvě fešandy z Prahy, tak to neměly tak daleko jako já – musel bych jet s paničkou autobusem a v tom vedru se mi tedy zase po pravdě moc nikam nechtělo. Však i holky, které tam přišly na chvíli se svým páníkem, toho měly až až…Tak aspoň malá fotovzpomínka:
Sice není ještě vše hotové podle našich představ, ale přesto vyrážíme na naší obvyklou letní dovolenou. Těch pár dní odpočinku si všichni zasloužíme a já se už moc těším, jak si zavýletuju, nadýchám čerstvého šumavského vzdoušku a prostě tak nějak vůbec budu mít tu svojí rodinku jen a jen pro sebe… Letos vyrážíme na stejné místo jako loni, na Šumavu – na Špičák. Loni se nám tam moc líbilo a protože hotel je už hodně starý a plánuje se jeho brzké zbourání a následné postavení nového, moderního, chtěli jsme si ještě užít tu atmosféru vrzající dřevěné podlahy v prostředí typického horského hotelu. A navíc, Šumava je tak krásná a hlavně rozlehlá, že za deset dní se nedá stihnout podívat se na všechna ta zajímavá místa. Místo vyprávění tady v deníčku se podívejte do mojí fotogalerie (stačí kliknout na odkaz), myslím, že fotky, které tam jsou, nejlépe přiblíží to, jak se nám tam moc líbilo… A kdo jste neviděl fotky z loňské Šumavy – tak ty najdete v mojí fotogalerii z r.2006.
Juchůůů, jsou tu prázdniny! No ale ty letošní asi budou takové nějaké jiné – náš panelák se dočkal rekonstrukce, takže nám vyměňují okna, dělají novou střechu, zateplení, novou fasádu – a do toho všeho naše babi a děda bydlí u nás, protože s jejich bytem jsou nějaké komplikace, musí se tam dát do pořádku spousta věcí, aby se v něm vůbec dalo bydlet. Takže místo výletování a dalších letních dobrodružství moje rodinka pracuje.
Dnešní den je pro mě tak trochu chaotický. Stěhuje se k nám totiž babička s dědou. No – ne tak úplně k nám, ale do bytu vedle nás. Jsou už starší a protože bydleli v jiném městě než my, tak moji páníci vymysleli tuhle docela zásadní změnu. Je kolem toho spousta starostí, běhání, vyřizování – takže na moje stránky není moc času…
Tak moji milý kamarádi, ranka vypadá už docela dobře, panička mi ale neodpustí zakrytí, dokud neodpadnou stroupky, protože jsem lumpík. Dnes pro vás přidala i nové fotky do červnové fotogalerie,kde najdete mimo jiné i fotky odsud z deníčku, jen trošku větší, včetně téhle:
Dnes jsem jel opět za panem doktorem, tentokrát mě čekalo vyndavání stehů. Musím se pochválit, protože jsem byl opět moc hodný, hezky jsem držel a protože je pan doktor šikulka, tak mě to vůbec nebolelo a stehy byly za chvilku venku. Sice tam zůstalo několik stroupků, ale pan doktor říkal, že je hlavně nemáme sundavat a že je to dobrý. Přes paničky údiv jsem nedostal ani takový ten trychtýř na krk, abych si na to nemohl, ani další pyžamko. Pan doktor mi ještě prohlídl nožičky, protože k němu jezdíme i s mojí luxací patelly a konstatoval, že je mám stále pěkně zpevněné, takže pohoda. A jelo se domů.
Panička na mě dávala pořád pozor, abych si tu ranku nelízal, snahu jsem měl velikou. Jenže nakonec mě doma stejně neuhlídala a já si pěkně vykousal všechny stroupky a lízal a lízal, až jsem měl krev kolem dokola. Naštěstí jen z těch stroupků od stehů. Tak panička nelenila, dala mi na to znovu trošku té enzymatické mastičky, fáč a navlíkla mi znovu pyžamko. A mám po srandě. Musím se, kamarádi, přiznat, že jsem byl pak celý večer naklidný, ono mě to docela štípalo - no co se dá dělat, když je někdo takový moula jako já, tak se nemůže pak divit, viďte?
Trochu jsem zanedbal hlášení o svém stavu, takže to honem napravujeme. Pár dní po šití jsem byl ještě nesvůj,
ale pomalounku jsem se z toho dostával. V den kontroly u pana doktora mi ale začal fáč prosakovat, trochu mi rána totiž povolila, tak jsem dostal od pana doktora enzymatickou mast, kterou mi dvakrát denně páník aplikoval do rány, aby se zatáhla. Asi za 4 dny mi to přestalo prosakovat a teď už je to pár dní v klidu. V pondělí jedu na vyndání stehů. Tak doufám, že bude vše v pořádku a bude to držet. Jinak už jsem i v pohodě, hraju si, běhám, ale pořád chodím hodně často k paničce na klín se mazlit a schovat. Ale už je mi mnohem líp.
Ještě vám musím napsat, že páníček toho zákeřného psa není tak férový, jak se zdálo. Sice za moje ošetření vše zaplatil a jeho jednání bylo na rozdíl od mé první zkušenosti s pokousáním víc než ochotné, ale panička se včera dozvěděla, že jí lhal s tím, že ještě žádného psa nikdy nepokousal a neměl žádné problémy. Bohužel zjistila, že ten jeho pes tady u nás ve městě napadl už několik psů, dokonce útočí i na děti a na jeho pána bylo podáno několik stížností a platil i pokutu. Navíc přes slib, že už jeho pes nebude nikdy venku bez vodítka nebo náhubku, běhá dál volně kolem jejich baráku a opět i sám...Takže moji páníci zvažují, jaké v tomto směru podniknou další kroky, protože v těch místech chodíme často a nechceme čekat, až mě ten pes opravdu zabije, a že to při mé velikosti není až tak složité...
Všem vám moc děkuju za milé vzkazy...
Tak hlásím, že celou noc jsem prospal u paničky v posteli, v podstatě na jednom místě, ráno jsem se napil vodičky, šel na chvíli ven, ale nožičky mě ještě moc neposlouchají a stále jsem takový nijaký, unavený, rána mě stále bolí, ale panička říkala, že už vypadám trochu líp než včera večer. Zítra pojedu k panu doktorovi na kontrolu. Po včerejší události si panička uvědomila, jak malá chvilka stačí k tomu, aby se stalo velké neštěstí a že někdy není vůbec možné odvrátit to, co se má stát, ikdyž si člověk dopředu myslí, že takovou situaci zvládne a svého pejska ochrání. Stačí malá chvilička, malý okamžik a všechno je jinak. Můžeme na sebe dávat pozor sebevětší a přesto jsou okamžiky, které nás překvapí. Moc vám všem přeju, aby vás nic takového nepotkalo, bez ohledu na následky. Ani malá rána, kterou jsem právě utržil já, ani velká rána a už vůbec ne to nejhorší, co se může stát. A tady máte čerstvou fotečku z rána.
A pak že 13 není nešťastné číslo: Jeden kluk se mi nedávno vrátil a druhý mi zase odjel, ale naštěstí jen na 3 dny a kousek od nás, ale když jsme ho odvezli ke škole k autobusu a vraceli se s paničkou pěšky domů, protože páníček jel autem do města něco vyřizovat, tak se mi stala NEHODA. Zatímco jsem si čmuchal v trávě pesemesky, přiřítil se odněkud cizí pes, bez známky, bez vodítka a jak jinak, i bez náhubku a bez varování se do mě rovnou zakousnul. Panička nestihla vůbec zareagovat, protože mě měla na flexi vodítku a to na celých 5 metrů daleko, takže to vůbec nešlo. Ten pes byl jak blesk z čistého nebe. Panička si moc nepamatuje, co ten pes dělal dál, protože si všímala jen mně, já totiž hned vystartoval pryč, tak mě chytla a honem prohlížela. Pes zřejmě někam odběhl, na ulici nebyl vůbec nikdo. Na boku jsem měl roztrženou ránu, naštěstí ne moc velikou, ani mi to nekrvácelo, ale panička si všimla, že to mám prokouslé i uvnitř do masa. Jenže u sebe neměla mobil, peníze, nic a tak honem běžela k silnici, kde měl projíždět můj páník a doufala, že ho ještě stihne. Naštěstí po chvíli projížděl, tak jsme se vrátili k domu, kde se to stalo a páník se snažil zjistit, co je to za psa, komu patří, abychom věděli, jestli to není toulavý pes a jestli má očkování. Po chvíli se nám to povedlo zjistit a našli jsme i jeho pána, který se k celé situaci postavil velmi dobře, odvezl mě i paničku na veterinu k panu doktorovi, ke kterému chodím s nožičkama a ten mi ránu prohlídl a protože já jsem neuvěřitelně hodný pejsek, tak řekl, že mě nebude uspávat, jen mi ránu opíchá a zašije. Panička říkala, že to bylo až neuvěřitelné, jak jsem držel, nevzpíral se, pan doktor se mnou nemusel vůbec zápasit, jak mě chytl, držel jsem jak beránek a jak mě pustil, hupsnul jsem k paničce do náruče. No, takže moji milý kamarádi, mám nějaký vnitřní steh a pár stehů navrchu, přes to fáč a prubanový návlek na tělíčku, k tomu jsem dostal injekci proti bolesti a jednu injekci s antibiotiky. Zvládl jsem to na jedničku a panička po opadnutí prvního šoku je nesmírně šťastná, že mě ten pes nezabil, protože stačilo málo, rána totiž byla kousek od tepny. Doma jsem byl už pak v pohodě, i jsem se válel na gauči, až panička trnula, když viděla, jak se válím po té ráně. Jenže k večeru injekce přestávála působit a já se začínal víc a víc dostávat do takového stavu, že jsem se klepal, stále spinkal, nechtěl jsem vůbec chodit, prostě rána přišla k sobě a mě to moc bolelo. Trpěl jsem potichoučku, schovaný v iglů. Takže dnešní den se řadí k mé další špatné zkušenosti s pejsky, takže jsou všichni zvědaví, jaké následky to na mně zanechá. Už v poledne si panička venku všimla, že uskakuju při nezvyklém zvuku, tak uvidíme, co přinesou další dny….
Dnes je Den dětí, ale já jsem hodně smutný, protože mi odjel můj starší kluk na školní kurz do Černé Hory. Panička říkala, že je to hodně daleko a bude pryč 10 dní! Tak nevím, jak to tu bez něj vydržím, já nemám rád, když nemám svojí smečku pohromadě, jsem z toho celý nesvůj. Jenže co mi zbývá, vydržet to nějak musím, viďte?
Tak to stříhání mám konečně za sebou! Byl jsem opět moooc hodný, paní stříhačka mě chválila, že jsem šikovný a domluvila se s paničkou na prima sestřihu, se kterým jsme panička i já moc spokojení. Prokoukl jsem, konečně nemám ten protivný culík a doma řádím jak štěně. Panička říkala, že i vypadám daleko mladší. No, co vám budu povídat, prostě si to moc pochvalujeme všichni. Tady máte malou ukázku před a po stříhání, ve větším si obrázky můžete prohlídnout u mě v květnové fotogalerii.
No panečku, koukám, že mi sem panička s mojí pomocí dlouho nic nenapsala, ale věřte nevěřte, ono se u mě za poslední měsíc nic moc nového nedělo. V podstatě jen klasika – venčení, hraní si, baštění – no znáte to… Ale dnešní den měl být ve znamení velkého stříhání, protože tak zarostlý jsem ještě nikdy nebyl. Panička sice nebyla nadšená, že před odchodem začalo pršet, ale vyrazili jsme. Tentokrát vlakem a musím přiznat, že se mi to zamlouvalo víc, než autobus, cesta trvala víc než o polovinu kratší dobu a hlavně jsem jí lépe snášel. Celou cestu jsem se pak nesl v tašce, abych nebyl na to stříhání urousaný. Jenže když jsme dorazili na Weilovnu (pro neznalé – to je moje veterina a zároveň psí kadeřnictví), koukáme a dveře zavřené. No, sedli jsme si, že počkáme a po chvíli přišla psí sestřička a řekla nám, že dnes paní bohužel nedorazila na stříhání a že se nám nemohla dovolat. No a bylo to. Panička teď přemýšlí, jestli to nebylo nějaké znamení, že mě má nechat tak jak jsem… Tak mě aspoň zvážila – představte si, já přibral ! Poprvé za svůj psí život mám 2,90 kg. No a vyrazili jsme zpět na vlak domů. Byl jsem z toho vykulený, protože jak jsem zavětřil Weilovnu, tak jsem si myslel, že jdu na nějaké prďadlo a ono vůbec nic! Ani prďadlo a ani stříhání. Takže takový jsem měl dnes výlet… A ještě se vám musím pochlubit – když jsme v tom deštivém dni přijeli domů, panička o mně stále mluvila a každému na potkání říkala, jaký jsem byl hodný. Při čekání na vlak jsem pěkně ležel v tašce, ve vlaku jsem skoro usnul, no prostě vůbec jsem byl prý úžasně hodný. To já moooc rád poslouchám… A protože nemám ještě připravené nové fotky do fotogalerie, tak vám sem dám aspoň tyhle dvě – hrací a pózovací (ta je těsně před neuskutečněným stříháním).
Velikonoční pondělí
Jako každý rok, i letos došlo na pomlázku a focení. Trochu jsem si zapózoval, získal od paničky nějaké dobrůtky a nový míček, který mám velice v oblibě a zaslechl jsem, že si je panička začne kupovat do zásoby, protože se mi povedlo jich už pár zneškodnit. No, ale jaké bylo naše překvapení, když místo následného odebrání členů rodiny ke svým počítačům a televizím panička zavelela – odchod na výlet do přírody! Samozřejmě se vznesla hromada protestů, ale byla neoblomná. Jediný ústupek, který udělala byl ten, že svolila, že se k přírodě přiblížíme pomocí auta, protože šlapat se mnou po frekventované silnici plné prachu, hluku a aut se jí také nechtělo.
Náš cíl byl brdský vrch Plešivec, který se od nás nachází kousek a již 8 let na něj moje rodinná smečka kouká z oken a ještě tam nebyla. Panička prostudovala mapu a zjistila, že se tam nachází i romantické smaragdové jezírko a také můžeme najít kámen zvaný viklan a tak bylo rozhodnuto – vyráží se. Absolvovali jsme krátkou cestu autem, zastavili na silnici mezi Běštínem a Běřínem a odtud se již vydali pěkně po svých. No to bylo něco pro mě – běhal jsem bez řemínku a byl jsem nadšený! Kluci po chvíli taky přestali žbrblat a docela si výlet užívali. Cestou si zahráli na šiškovou válku a bojovali s klacky a panička měla radost, že umějí taky jiné věci, než jen mačkat cuplíky na klávesnici nebo ovladači k TV. No a hlavně byla nadšená, že jsem nadšený já!
Cesta na Plešivec není náročná, je do mírného svahu, ale po zimním lenošení jsme si i tak trochu zafuněli, tedy až na mně, já byl v pohodě, jen mi vadilo, jak se na mně chytá kdejaká větvička nebo bodlák. Když jsme dorazili na vrchol, honem jsme se vyfotili a protože tam hrozně moc foukalo a vítr byl studený, nezdrželi jsme se tam a pokračovali směrem k jezírku. Po pár metrech bylo zase krásně příjemně teploučko. A tak nám cesta k jezírku hezky ubíhala. Plešivecké jezírko (na mapě označené jako Smaragdové) se nám moc líbilo a byli jsme rádi, že jsem se rozhodli se k němu zajít podívat. Kousek od něj jsme objevili i malou chatku zvanou Los Bordelos, aneb chlívárna, kterou využívají zřejmě mimo jiné i trampové. Cestou jsme objevili také několik udržovaných pramenů, kde jsem se docela rád občerstvil. K viklanu jsme dorazili už docela unavení, ale příjemně. Kolem viklanu je spousta do výšky poskládaných kamenů, jak je tam lidé skládají a tak si tam páník taky postavil jednu takovou věžičku. Já jsem tam zase běhal se dvěma pejsky, kteří šli kolem.
No a od viklanu už jsme se vraceli zpět k autu. Podle mapky páník spočítal, že jsme ušli přibližně něco kolem 10 km. A myslím, že panička určitě brzy zase vymyslí nějaký pěkný výlet, jen co jí přestanou bolet nohy…
Fotky z tohoto dne najdete v mé fotogalerii, jsou tam jak velikonoční, tak i výletní, včetně mapky trasy, kudy jsme šli. A pár pidi foteček je navíc ještě tady:
Od malinka mám problém s aportováním… Rád běhám pro míček, ale nerad ho nosím zpátky. Ještě tak paničce ho přinesu, ale to jen díky tomu, že si netroufnu jí neposlechnout… :o) No a tak dnes, když páníček chvíli pozoroval marnou snahu Tomáše o to, abych hozený míček donesl zpět, psychicky to neunesl a klesl na zem na čtyři a rozhodl se mi to názorně předvést, abych to lépe pochopil, pamětliv toho, jak mě takto naučil ovládat krmící míček… No a tak Tomáš hodil míček, páníček po čtyřech za ním, sebral ho do své tlamky, donesl ho Tomovi a dostal pochvalu i psí bonbonek – věřte, nevěřte, ale opravdu dostal i bonbonek, ale já to prásknu - viděl jsem, jak ho pak vyplivl do ruky – blééé. No a takhle několikrát dokola a já seděl a sledoval to, na počtvrté jsem se rozeběhl pro míček sám a sám jsem ho hned donesl Tomovi, protože bonbonky já prostě miluju a přece nenechám páníka, aby mi je olizoval… :o) Takže teď díky názornému příkladu chápu, že míček musím přinést zpět, aby mi ho mohli znovu hodit. Ale mezi námi – ty bonbonky by mi klidně mohli dát rovnou a nemusel bych kvůli nim lítat pro míček, protože mě víc baví, když mě s míčkem Tom honí… :o)) A pro ilustraci tu dávám pár fotek, protože panička i přes záchvat smíchu stihla udělat pár záběrů….
Včera slavil svůj svátek Tom a dnes ho mám podle psího kalendáře i já. Panička má z toho trochu zamotanou hlavu, protože kalendářů pro pejsky je víc, ale nakonec se rozhodla, že svůj svátek budu i nadále slavit tento den, protože v kalendářích převažuje. A představte si, že jsem letos dostal i několik krásných přáníček od některých svých kamarádů! Moc mě to překvapilo a potěšilo, je vidět, že si moje stránky prohlížejí opravdu důkladně, když objevili, kdy slavím svátek. No a hlavně obdivuju, že si to i zapamatovali, protože to už je co říct, u mojí paničky se totiž začíná objevovat skleróza, protože si prý nepamatuje ani kdy má svůj svátek… Tak kamarádi, moc děkuju a jukněte do fotogalerie, mám tam pár foteček, jak jsem oslavil svátek.
Moje panička se stále pomalounku dostává z chřipajzny a teď navíc je nemocný i Tom. Ale já jsem rád, aspoň ho mám doma, protože nemusí do školy. Navíc jsou u nich ve škole chřipkové prázdniny, tak to bude paráda, budu ho mít pro sebe hooodně dlouho.
Je tu Valentýn! U nás doma se sice tenhle svátek ujímá velice pomalu pozvolna, ale proč nevyužít příležitost k tomu, říct někomu, že ho máme rádi, no ne? Lidi se na sebe mračí a to já nemám rád a tak jsem si i letos přichystal s paniččinou pomocí přáníčko – Valentýnku – a poslal jí všem svým psím kamarádkám a letos i kamarádům (nebojte se, nejsem na kluky – ale moji kamarádi mají svoje paničky a ty já mám taky rád – holka jako holka – psí nebo člověčí). Tak doufám, že jsem vám udělal radost. A vy jste snad mojí Valentýnku nedostali? Tak to bude asi tím, že na vás nemá moje panička emailovou adresu a tak to honem napravte a příště dostanete Valentýnku nebo jiné přáníčko taky a na ty už dávno poslané se můžete aspoň juknout v mém archívu přáníček.
Tak sníh nám kamarádi a přátelé moc dlouho nevydržel, místo toho z něj zbyla ošklivá břečka a to já teda nemám vůbec rád a myslím, že ani vy. Letošní zima si s námi nějak zvláštně pohrává, tak jsem zvědav, co si na nás chystá jaro, o létu ani nemluvě… hi hi. Moje panička je nemocná už 14 dní, takže z procházek nic moc není, i když to počasí stejně nestojí za nic, natož aby byl člověk, natož pejsek dlouho venku. Takže ani není moc o čem psát.
Konečně napadl sníh, už to vypadalo, že letošní zima nebude zima, ale spíš jaro, protože už od prosince kvetly sedmikrásky. Ale přece jen je to tady - pořádný sníh. Sice z toho hned je kalamita, ale mě se to netýká, já jsem spokojený. Doma si nemusím mýt nožičky, protože tu máme krásný čistý snížek. Jen nemám rád, když zapadnu do hlubokého sněhu, raději chodím ve vyšlapaných cestičkách. Tak kamarádi, doufám, že si to taky užíváte a chodíte domů jako sněhuláčci. :o) Foto.
Nevím, jestli je to zrovna ten správný začátek nového roku, ale jel jsem na očkování. V plánu byla vzteklina a nějaká ta kombinace, jako každý rok. Už cestou na veterinu jsem tušil nějakou zradu a taky jo. Jen jsme zastavili u Weilovny, kam chodíme, tak mi to bylo jasné. Panička mě postavila na váhu a než stihla přečíst váhu, otevřeli se dveře ven a já toho hned využil a šup, byl jsem venku. A abych to trochu zamaskoval, tak jsem vyběhl na trávník a vyčůral se, tak mě nemohli hubovat za útěk. Jenže jsem injekci stejně neutekl, na váhu jsem se vrátil - potvrdila mých obvyklých 2,75 kg - a šel jsem čekat, až příjdu na řadu. Bylo to za chvilku, protože jsme byli objednáni. Pan doktor mě prohlídl, kouknul na zoubky a šup, už jsem dostal ďobanec. Panička si myslela, že mě snad ani nepíchli, protože jsem nijak nezareagoval, nekvíknul, vůbec nic, ale pak druhý den se mi tam udělala zase boulička, takže bylo jasné, že injekci jsem opravdu dostal. No, jsem prostě šikovný pejsek a tentokrát byl šikovný i pan doktor, že mi to tak bezbolestně píchnul. Takže, doufám, že další injekce nebude dřív jak za rok.
Nový rok je tu! Tak doufám, že bude alespoň stejně dobrý, jako ten minulý a že nás nečeká nikoho nic špatného. Nevím jak vy, ale já si žádné předsevzetí nedal, protože to nepotřebuju, aspoň panička to povídala. Hodný a poslušný jsem stále, dietu držet taky nemusím, takže mám jen jediné přání - aby jsme ten nový rok prožili všichni ve zdraví a pohodě. No a když se zadaří i něco navíc, tak proč ne, že jo, kamarádi? Takže - vzhůru do toho nového roku...!
